Šestašedesát lidí sledovalo cizince, kteří vyprávěli emotivní příběhy ze života. Část z nich pila pivo, ostatní jeho 0,0% kopii. Po alkoholu pořád poznali, jak se řečníci cítí. Změna přišla jinde a potichu: někteří z těch, kdo pili, byli méně ochotní pomoct člověku v bolesti.

Čekal jsem jednoduchou replikaci. Našel jsem něco trochu divnějšího.

Co udělali

Dřívější studie zjistila, že muži po střední dávce tvrdého alkoholu hůř vnímali pozitivní emoce u druhých. Nejvíc to bylo vidět u lidí, kteří nepili rizikově. Tenhle tým chtěl vědět, jestli totéž platí i pro pivo.

Jak to vypadalo:

  • 66 účastníků, 62 % mužů
  • 28 pilo pivo s 6,6 % alkoholu, 38 jeho 0,0% verzi (placebo)
  • Všichni nejdřív vyplnili dotazníky: AUDIT (standardní screening rizikového pití), škálu povahové empatie a dotazník o tom, proč pijí

Pak přišel hlavní úkol, a to dvakrát: před pitím a po něm. Účastníci sledovali klipy, ve kterých lidé vyprávěli o silných zážitcích, a hodnotili, jak se řečník během vyprávění cítil. Vědci tomu říkají empatická přesnost. Jednoduše: jak dobře poznáš, co cítí někdo jiný.

Tým přidal i novou míru. Účastníci četli scénáře o lidech v bolesti a říkali, jestli by pomohli. Tohle je empatie v jednání, tedy co s tím, čeho si všimneš, uděláš. Jedno upozornění: scénáře byly hypotetické. Měří, co lidé říkají, že by udělali, ne co doopravdy udělali.

Co zjistili

  • Čtení emocí. Dřívější zjištění se nepotvrdilo. Pivo vnímání pozitivních emocí v klipech nezhoršilo.
  • Pomáhání. Lidé, kteří nepijí rizikově, byli po alkoholu méně ochotní pomoct lidem v bolesti.
  • Moderátory. Povahová empatie (jak snadno člověk obvykle cítí to, co druzí) ani pití kvůli zvládání nálad výsledky podstatně nezměnily.

Autoři jsou opatrní. Alkohol empatii měnit může, ale účinky nejsou konzistentní a nejspíš záleží na dávce i druhu nápoje. Povahovou empatii a agresivitu by podle nich bylo potřeba prozkoumat podrobněji.

Co to znamená

Zaujaly mě dvě věci.

Za prvé, rozdíl mezi tím, co vidíš, a tím, co uděláš. Střední dávka piva tady vnímání nenarušila. Smutný příběh lidé pořád četli jako smutný. Posun přišel o krok později: jestli s tím něco udělají. A to je nepříjemná změna, protože o ní nevíš. Příběh dál chápeš. Jen ti o něco míň záleží na tom, abys pomohl.

Za druhé, efekt se ukázal u lidí, kteří pijí málo. Dřívější studie s tvrdým alkoholem ukazovala stejným směrem, takže to asi není náhoda. Můj odhad (jen odhad, abstrakt ho netestuje): kdo pije častěji, je na účinek střední dávky zvyklý, kdežto člověk, který pije málo, dostane ze stejného množství plný zásah. Pokud to tak je, „vždyť jsou to jen dvě piva“ znamená pro každého něco jiného.

Všechno bych bral s rezervou. Skupiny byly malé, alkohol doopravdy pilo jen 28 lidí. A hlavní výsledek předchozí studie se tu prostě neukázal. Jedno zjištění zmizelo, jiné se objevilo. Proto autoři mluví o nekonzistentních účincích.

Přesto to zapadá do něčeho, na co narážím pořád: alkohol nás mění tak, že to zevnitř necítíme. V jedné související studii nejopilejší lidé nejhůř odhadovali, jak moc jsou opilí. Teď jde o ochotu pomoct, ne o opilost, ale slepá skvrna je stejná.

Právě kolem téhle mezery mezi tím, jak se cítíš, a tím, kde doopravdy jsi, stavím AlcoBalance. Po pár pivech se nikdo necítí míň laskavý. Když ale vidíš svůj rytmus a kolik ti zbývá k vrcholu, máš chvíli si všimnout, že tě večer už trochu posunul. A rozhodnout, jak bude pokračovat, dokud kormidlo pořád držíš ty.

Nečtu to jako důvod pít míň. Čtu to jako důvod vědět, která verze tebe sedí v místnosti, když kamarád potřebuje pomoc.

Zdroj: Human Psychopharmacology, DOI